Rostlinky, květinky... a léto :)

“Máš zelené ruce“, řekla mi láskyplně moje francouzská tchyně a sklonila se zpátky k dětem. Ruce jsem si šla umýt a moc moudrá jsem z ní nebyla.

Když mi to řekla podruhé, prohlédla jsem si tak zoufale dlaně že se tchyně dovtípila a vysvětlila mi, že to znamená, že se umím starat o květiny. „Všechno ti tu tak krásně roste“ dodala obdivně.

¨

Zapomněla na svou vlastní zahradu, kterou sice s chaotičtností sobě vlastní moc neudržovala, ale která se každé jaro a léto růžověla, červenala a žhnula ohňostrojem desítek druhů rostlin. Já jsem měla doma asi pět květin, které prošly přísnou selekcí druhů – při mých odjezdech se o ně staral manžel a tak přežily jen ty nejsilnější.

Její pochvalu jsem si ale vzala k srdci a letos v euforii z toho, že konečně můžu obdělávat kus země jsem k obligátním bylinkám a jahodám z loňska, které se o sebe staraly tak nějak samy, zasela prakticky všechno co jsem přes zimu nakoupila.

Největší uspokojení mi přinášela péče o rajčata, v rámci osvěty jsem zasadila semínka i s dětmi a k mé obrovské radosti vzešly všechny květináčky.

Pravidelně jsem je zalévala, čechrala jsem jim malé zelené hlavičky, přivolávala děti, aby sledovaly jak rostou,a radovala se ze svých úspěchů.

Když konečně povyrostly, přesadila jsem je nežně do země, k plotu; byla jich hezká řádka a překvapilo mě, jak jsou husté.

Houstly přímo neřestně, zato moc nerostly do výšky, ale brzo obrazily a slibovaly slušnou úrodu. Když přijela o víkendu tchýně, hrdě jsem ji přivedla před záhonek a s úsměvem jsem čekala.

Tchyně se neusmívala. Je z kategorie těch laskavých, hodných tchýní, které z většiny vyhynuly nebo se vyskytují v knihách; je to tchyně která se hlavně nechce nikomu plést do života, která by mě v životě nekritizovala, která nám při odjezdu domů naskládá hory domácích koláčů, naloženého I pečeného masa, čerstvého salátu, rajčat, paprik, bylinek, jablek, hroznů, citronů, a která je tak hodná, až nechápu jak s tím může žít. Teď tiše sledovala můj zeleninový záhonek a bylo na ni vidět, že je v úzkých.

“Já vím, že do výšky moc nenarostly” přiznala jsem svůj neúspěch. “Ale zase kvetou” dodala jsem povzbudivě. Tchyně si rozpačitě posunula brýle a nadechla se konečně k větě.

“.. To nejsou rajčata....” zašeptala tiše.

“A co to je?” zeptala jsem napůl dotčeně.

“Plevel” dodala omluvně a zadívala se na pole za domem.

Odmítla jsem svoje rajčata vytrhat s tím, že to je možná jenom jiná odrůda, a tchyně moje rozhodnutí nijak nerozporovala a prohlížela si dál s rozpačitým úsměvem pole, ale když jsem ani po týdnu nezaznamenala změnu, kapitulovala jsem, vytrhala jsem svůj plevel a přivezla jsem si sazeničky od tchyně. Ty vypadají jako rajčata, chovají se jako rajčata a rostou jako rajčata.

Jeden neúspěch mě ale nerozhodil, a dala jsem se do dalšího sázení.

Muž, který vyrostl na vesnici a vyzná se květinách, ovoci, zelenině, péči o ovocné stromky, chovu včel i lovu zvířat se už choval obezřetně a začal mě kontrolovat.

“Co to je?” ukázal na půlmetrový čtverec, který se zelenal drobnými rostlinkami různých druhů.

“To jsou květiny” vysvětlila jsem hrdě a po dotazu „proč tak hustě?“ jsem priznala skutečnost, že až po vysypání dvou sáčků jsem si všimla poznámky u obou že “jeden stačí na dva metry čtvereční”.

“Bien.... A tohle?” ukázal na robustně vypadající sazeničky, které se tlačily v odstupech patnácti centimetrů na zbytku záhonu.

“Těch je jenom dvacet....” uklidňovala jsem ho. Muž naopak při konkrétním čísle zbystřil.

“Dvacet ČEHO??”

“Dvacet melounů. Mně nenapadlo, že se to všechno ujme. “ dodala jsem omluvně.

“Kristepane!!! Dvacet melounů!! Viděla jsi někdy jak vypadá meloun, když roste?” držel si hlavu muž.

Dotčeně jsem ho upozornila na svůj středoevropský původ, a že právě proto bych si ráda poprvé v životě vypěstouvala vlastní meloun.

Muž mi donesl sáček se zbytkem melounových semínek a ukázal mi informace, které jsem přeskočila jako nepodstatné, třeba jako “vysazujte půl metru od sebe” a “jedna rostlinka dává až tři melouny” a že “šlahouny dosahují několika metrů”.

Navrhla jsem, že je přesadíme, ale muž odmítl mít “melounovou farmu” s tím, že je to “absolutní šílenství” a že je ochoten mi nechat “maximálně tři rostlinky”.

Marně jsem namítala, že když je vypěstuju jsou trošku jako moje děti, nakonec jsem se je snažila aspon nenápadně přesadit na volná prostranství kolem domu. Byla jsem ale zachycená, prozrazená, a zesměšněná a tak jsem to vzdala a věnuju teď všechnu energii svým třem sazeničkám.

S takovou péčí a odhodláním to prostě musí dopadnout dobře, a navíc to opravdu NENI plevel – takže pokud pojedete kolem, zastavte se koncem srpna na domácí melouny, ať mám příští rok důvod zasadit regulérní melounové pole.

Adventní čas..

překvapil nááááás! Doslova a dopísmene.

Jednak nám odjel Četník na týden do hor, kde cvičí (on říká recykluje) jakési jiné zásahové jednotky; a za druhé začal advent.
Absence Četníka se projevuje více způsoby. Jednak mi vnesl do života konstanty které zůstávají i v době jeho fyzické nepřítomnosti, jako je láska, jistota, veselí a jistý druh klidu.
Do života mi vnesl ale i jistoty, které bez jeho fyzické přítomnosti upadají, jako pravidelný režim, pravidelná strava a hlavně dostatek toaletního papíru.

Ačkoliv se já těším na jeho návrat, mám pocit, že on se i přes všechnu lásku a těšení návratu trochu bojí. Četník nikdy neslavil Vánoce nijak vyjímečně;, pětadvacátého ráno našel dárky a na oběd si dal krocana; a tím to tak nějak skončilo.
Teď spadl do rodiny, která Vánoce miluje. Těšíme se už od srpna, což Četník, který procestoval všechny zámořské oblasti Francie a nenávidí zimu, těžko nesl. "Je teprve srpen, máme ještě čtyři měsíce času než bude hnusný počasí a pořád tma" zvedal výstražně prst, když jsem s nábožným výrazem v očích vyprávěla, že za čtyři měsíce přijde Ježíšek.

Slouží mi ke cti že jsem ho tak zpracovala, že u sebe doma pověsil ještě v listopadu jednu svítící girlandu, a dokonce z ní má radost. My jsme mu pověsili Santu na okap; princezna ho předtím celou cestu autem držela na klíně, a přemýšlela nad Nerudovským "Kam s ním". Santa vypadá spíš jakoby slaňoval, nebo padal; ale okapu se zatím statečně drží a všichni jsme rádi.

Když Četník myslel, že to na chvíli skončilo, zjistil, že to začalo.
Vyrobili jsme adventní věnec; nechtěla jsem Četníka po několika dnech nonstop v práci a s mononukleozou hnát do lesa pro větve, tak jsme zaimprovizovali doma. Bohužel mi kromě větviček chyběly i svíčky; taky jsem zjistila že čajové svíčky se při naražení na jehlu bud zdeformují, nebo prasknou, nebo zdeformují jehlu. Tyhle tři problémy jsem zjistila ve třech případech, takže jen jedna čajová svíčka vypadala slušně a byla v neděli zapálená; a do příští neděle musíme vyrobit normální adventní věnec, jinak shoříme.
Pořídila jsem adventní kalendáře a Princezna se pravidelně, denně, několikrát ptala, kdy už může začít. Junior vytrvával, neptal se; jednak umí počítat a jednak mám pocit že bude stejně vyžírat přihrádky předem jako loni.

Začínáme péct cukroví a pouštět koledy; to ještě Četník nezažil, ale čeká ho to jak přijede ze školení. Taky jsem mu poslala fotky perníkové chaloupky, kterou budeme o víkendu vyrábět. Nejdřív si nebyl jistý co tou fotkou chci říct, ale pak přišla odpověd "To budeme dělat??" Zkusil ještě možnost, že je alergický na perník, ale neprošlo to. Prosadil si aspoň, že ve volných chvílich bude hrát na Play Station; což mi nijak nevadí, já si zatím umeju těstu nebo cukrovou pastu z hlavy, oblečení, kuchyně i Četníka.
Ale buď tam po večerech pijí, nebo pochopil že kouzlo Vánoc je prostě ve všem tom kolem, protože dnes večer vypadá, že se těší. A já taky; uděláme si svařák, pustíme koledy; a čím ošklivější ta chaloupka bude a čím víc bude padat, tím líp; protože přesně tohle jsou ty vzpomínky, které chci mít. Nemusí to být sterilní, chladné a dokonalé, ale musí to být naše.

Nový školní rok...

Já vím, že moje pauzy jsou dlouhé, ale vždycky dobře oddůvodněné. Tahle je oddůvodněná tím, že k nám přišel a už nikdy neodešel Četník.
Jako by k nám patřil vždycky a jako bychom se vždycky hledali; zapadl do úzké i široké rodiny, mezi přátele i známé, a vytváří s nadhledem to vtipné, milující a láskyplné podhoubí, které dělá rodinu rodinou.

Má na mě blahodárný vliv co se organizace a řádu týká; takže snad i letošní rentree, back to school, neboli začátek školního roku proběhlo lépe než loni.
Loni bylo rentree náročné; pár sešitů se mi nedařilo sehnat, zbytek jsem zapomínala obalit a taky mě urgovala paní učitelka na matematiku, protože v seznamu nezbytných věcí byl i kompas. Potěšilo mě, že zase nějakou věc říkáme stejně česky i francouzsky, a na poslední chvíli jsem ho sehnala, i když mi to dalo práci.
A pak se na první hodině jediný Junior představil s kompasem, kdežto ostatní děti co nemají maminku z východního bloku, měly kružítka. Po této zkušenosti jsem raději celý seznam věci na letošek konzultovala s Četníkem.

Princezně jsem věci nakoupila horečně a na poslední chvíli, protože škola vyvěsila seznam potřeb jen na své webové stránky; a já jsem asi jediná matka, která jejich stránku během prázdnin nenavštěvuje. To že jsem nenachystala rentrée jsem zjistila u známých; ke kterým jsme se rozjeli dva dny před začátkem školy.

Byla to naše první návštěva u nich, dostala jsem jejich adresu, oblékla hezky holčičku i sebe, vzala láhev vína, zapla navigaci a v teplém večeru jsme se rozjeli jižně od Limoges. Po patnácti minutách cesty navigace zahlásila že cíl bude vlevo po pětistech metrech, takže jsem vypla navigaci, rozdala poslední kázání o zdravení a nehádání se, a v klidu zastavila před domem.
Princezna vyhopkala první a vyběhla po kamenných shodech nahoru, já jsem se s lahví dostavila právě když otevřela starší paní.
"Asi babička" usmála jsem na Princeznu, která paní jen letmo pozdravila a proběhla celá šťastná dovnitř. Já jsem jí, jak tradice žádá, dala pusu na obě tváře a čekala jsem až se představí. Paní se nepředstavovala.
"My jdeme za Elzou", vysvětlila jsem ji.  "Tady žádná Elza nebydlí..." odpověděla mi tiše. "Víte to určitě??" zeptala jsem se s velmi nepříjemným pocitem kdesi u žaludku. "Bydlím tady třicet let, takže určitě" odpověděla suše paní a sledovala Princeznu, která se právě vynořila z hloubky chodby.
"Mami já tu Elzu vůbec nikde nemůžu najít" stěžovala si plynulou češtinou. "Protože tu nebydlí" vysvětlovala jsem jí česky a paní značně znervozněla. "Tak proč sem chodíme?!" otočila se ke mně vyzývavě dcerka a rozčilěně rázovala ven. "Au revoir" probodla pohledem Princezna vyčítavě mě i cizí paní a vydala se k autu.
"Tak nashledanou..." loučila jsem se s nervozním úsměvem i já "líbat Vás už teda asi nebudu, co?"


Dům přátel jsme našli o dvěstě metrů dál, já zjistila co všechno nám do školy chybí a pak Princezna letos začala první třídu.
Brala to hrozně vážně, poctivě, s veškerou důstojností svých šesti (a půl, jak stále zdůrazňuje) let. Dostala krásnou aktovku, na poslední chvíli doručil Amazon i penál, protože tady poschoďové nejsou, a já to zjistila 29. srpna a moje holčička vyrazila do velkého světa.
Naučila se už říkat R i Ř. Když to bylo ještě nové a čerstvé, na jaře v Čechách, zvolila bůhvíproč slovo "pračka" na kterém svou novou dovednost s chutí demonstrovala. Takhle to nějak strašně nezní, ale představte si sladkou, culíkatou holčičku co přeruší vaši konverzaci s kamarádkou/pokladní/paní na poště/ a řekne "Já už umím říkat R! Třeba... PRRRRR...ačka".
Je fakt, že jsem ji to původně učila ještě hůř.
Naučila se říkat "drrrrn, drrrn" ale měla problém to "r" dostat do jiného slova.
Rozhodla jsem se být nevýchovná, leč účelná matka a poradila jsem jí slovo, na kterém se to R opravdu dobře učí.
"Hele, prostě řekni "drn drn drn drn a pak rychle prdel", doporučila jsem Princezně.
Junior se rozesmál, ale Princezna důležitě přikývla a zaujala pozici u stolu.
Odhrnula si vlásky z čela, nachystala jazýček a svěřila nám "drn, drn, drn... a pak...lychle...  pldel".




Junior začal druhý stupeň, šestou třídu. Strašně hezky se na první den oblékl a mě potěšilo, že to bere tak vážně. (později se přiznal, že prostě vzal první tři věci nahoře); řekl, že se těší jen na kamarády a na školu vůbec ne, a šel. Je ve třídě zaměřené na vědu; což by ho mělo a mohlo bavit (a bude muset bavit). Po čtyřech letech se navíc rozešel s přítelkyní Leou. Přemýšlel nad tím už dlouho a nakonec se mi i přiznal. "Když já jí to nechci říct, mami" svěřoval se mi u večeře.
"Budeš muset, jinak to nejde..." vysvětlovala jsem mu. Junior si vzdychl a přemýšlel. Po týdnu jsem se ho zeptala jak to dopadlo. "Super, už spolu nejsme" odpovědělo mi spokojeně dítě.
"Tak jsi jí to řekl?" pohladila jsem ho pyšně.
"Ne, já jsem to řekl všem kamarádům a oni jí to řekli" odpověděl bezelstně Junior.

Zamiloval se po pár měsících do holčičky se kterou chodil do nauky. Dlouho mi to nechtěl říct, až jsem jednou potřebovala mluvit s jeho učitelkou. Zaparkovala jsem v centru Limoges, proběhla jarním deštěm až ke konzervatoři, jak se tady říká "liduškám";a po schodech až nahoru.
Vyřídila jsem co jsem potřebovala, odtrhla jsem Juniora od skupiny dětí, se kterými si povídal a šli jsme spolu ke schodům. Junior se po chvilce zastavil, vteřinu se sebou bojoval a pak mi vážně řekl "Víš, já Alix vezmu dolů tašku. Pro ni je to strašně těžký" a obrátil se, vrátil se k dětem a té drobné holčičce s pihami, velkým úsměvem a stejně velkými zoubky vzal tašku a šel pomalu ke schodům.
A já tam stála, s knedlíkem v krku, a říkala jsem si, že přes všechny pochyby jestli jsem dobrá máma, dobrý příklad a prostě dobrý člověk, jsem vychovala naprosto skvělý dítě.

Z nošení aktovky se stala taková ta hezká, platonická, dětská láska; a Junior chtěl Alix k narozeninám za svoje penízky něco koupit, čímž mě dojal podruhé.
Jeli jsme do Hyper U, to je takové naše Tesco a zatímco Princezna při čekání přicházela o zdravý rozum, Junior vybíral, Nakonec vybral knížku, rozhodl se jí tam napsat i věnování, a všichni jsme šli šťastně k pokladně. Junior vyprávěl o své lásce a nakonec dodal.. "a navíc znáš její maminku!"
"To se pleteš, určitě neznám" bránila jsem se. "Neznám nikoho z konzervatoře."
"Ale ona chodí s Princeznou do školy! Víš, ty děti jak hlídá teta Karolínka" připomněl mi jednu veselou, chytrou a mladou českou au-pair. To byla ale jediná pozitivní zpráva.
"Ježiš zlato" .. pohladila jsem mu po vláskách "tahle rodina se za dva měsíce stěhuje asi čtyřista kilometrů od nás". Junior se sesunul na pokladnu a mně to bylo líto; i když vím že dětské lásky nevydrží, i když vím, že "toho ještě bude", i když to všechno vím, tak bych chtěla svoje děti vidět pořád šťastné a vím že zlomené srdce bolí i v deseti letech.
Z iluzí mě trošku vyvedla Karolínka, které jsem tuhle love story svěřila.
"Naše Alix????" vytřeštila oči. "Tak to nechápu. Buď se tam chová úplně jinak, nebo je láska opravdu slepá"

Takže nakonec je to snad dobře, a vzhůru do nového roku :)

Podzimní prázdniny..

...jsme strávili v Čechách.
Děti jsou tady šest týdnů ve škole a pak mají dva týdny prázdnin, což jen přispívá k mé teorii "buď furt ve škole nebo furt doma".

Cesta tam byla dlouhá, zapomněla jsem doma DVD přehrávač, u kterého se beztak rozbila jedna obrazovka a na té zbývající nejde zesílit zvuk, takže děti drží ten jediný přehrávač na střídačku v rukou, hádají se, křičí na sebe a pak zase co nejhlouběji mlčí, aby slyšely vůbec nějaké zvuky z právě hrající pohádky.
Tentokrát držely tablet a knížky a spoustu dobrot a poslouchali jsme české písničky; a cesta nám utekla docela hezky. Spali jsme ve Schwarzwaldu, na krásném místě u francouzských hranic, ve ztraceně vypadajících kopcích, s léčivými prameny a hlubokými lesy všude kolem nás; a spali jsme tak dobře, že se tam vracíme už potřetí.

A pak cesta přes Německo, co utíká dobře, ale z Norimberku už člověk čeká, jen až přejede tu hranici a pustí si první české radio.

Všude lesy, aut ubývá, protože k nám do čech asi nikdo velmi nejezdí; lesů naopak pořád přibývá a pak, když už si říkám že se unudím k smrti a předtím seřvu ty děti vzadu na dvě doby, naladím první české radio a uvidím u silnice tu drobnou kulatou značku označující Českou Republiku. Děti to většinou zaujme tak, že se přestanou hádat; a na první benzínce se mnou oba běží pro dálniční známku. Ne aby si protáhly nohy, ani aby si koupily něco dobrého, ale aby slyšely že VŠICHNI MLUVÍ ČESKY. Princezna občas vyžaduje abychom se na cokoliv zeptali i okolo procházejících lidí, a já jí občas vyhovím a prostě jim na té benzínce řeknu, jestli se mnou můžou chviličku mluvit, a oni vždycky můžou. Princezna si pak tiskne ruku na pusu v gestu naprostého úžasu a hopsá všude kolem samým štěstím, a pak stejně tak mlčí, protože se nějak stydí začít mluvit.

No a pak už jsme konečně přijeli do Jihlavy, a já to zatím asi nedokážu všechno popsat a říct; protože je nám tak vždycky tak dobře, krásně a přirozeně. Vy víte komu chci poděkovat a na koho myslím ♥

Teď se potřebuju vrátit k cestě zpátky, jak jsem slibovala na blogu.

Vyrazili jsme po deseti krásných dnech z Jihlavy, auto bylo plné dárečků od všech - naší zlaté tchýňky, kamarádek, babiček i dědečků, a docpané všemi nezbytnostmi bez kterých ve Francii pouze přežíváme, jako je majoránka, tatarka, české máslo, české bílé víno, česká hořčice, koření na guláš (bez glutamátu, znáte mě!), pribináčků, becherovky a slivovice (vždy od prababičky pro Tomáška, prvni polovina padne v prvním týdnu, a pak ji diskrétně schovám).

Děti seděly vzadu, spokojené s tabletem a nintendem; kolem nás zlátly poslední neopadané listy a jeli jsme klidně a neochvějně na západ, domů. V Praze jsem si naposledy povzdechla, odbočila na Plzeň a začala se zase pomalu těšit na Limoges.

U Plzně mi poprvé zhasla navigace. "Sakra", lomcovala jsem šňůrou od nabíjení a rozsvěcela navigaci, aby zase po chviličce s hláskou "slabá baterka" upadla do elektronického bezvědomí.
"Asi budeš muset dopředu", otočila jsem se na Juniora. "Víš jak zlobila ta minulá navigace? Asi mi ji budeš muset zapínat. Do Německa přijedeme v noci, bude tma, spíme ve Schwarzwaldu, v horách...netrefím tam bez ní. "

Juniora ta myšlenka nadchla a já tedy zastavila na benzínce, abych navigaci domluvila, rozchodila ji, zkusila případně koupit nový napájecí kabel a potom eventuelně přesadila Juniora dopředu. Junior věkem i výškou dopředu může, ale při dlouhých cestách je praktičtější, když sedí vedle své sestřičky a pomáhá mi plnit její lehce diktátorská přání.

Ještě předtím jsem ale zkusila dětem pustit pár písniček; a když i přehrávač zhasl, došlo mi, že problém je v té záhadné elektrické dírce a ne v navigaci. Všimla jsem si, že je v ní zaseklý papírek ze žvýkačky; a vrazila jsem tam nůžky abych ho vyndala, ale záhadně modře se tam zablesklo a navigace ani po vytažení papírku stále nefungovala (o tom modrém záblesku tomovi neříkejte, nešlo to beztak už předtím, děkuji...:)

Pak mi došlo, že jsme defitinitivně bez pomoci. Kabel ani nová navigace situaci nevyřeší, a nové auto koupit (zřejmě, že) nemůžu. Na benzínce jsem si koupila capuccino s trojnásobným cukrem na uklidněnou a mapu Německa, dětem Sluníčko a Ábíčko; chvíli jsem tam seděla, v tom nádherném slunci a u lesa, a trošku se uklidňovala.

Podle mapy, ač blondýnka, přece navigovat dokážu; v tomhle jsem dcera svého otce, který miluje mapy, baví se o nich hodiny, má je všechny a i ložnici původně vytapetoval velkou, krásnou a plastickou mapu Československa. Nejenže jsem tísícikrát projížděla prstíky pohoří, hlavně Vysokých Tater, ale dokážu navigovat koholiv kamkoliv bez otáčení mapy.
A také jsem už v tom v Německu v hotelu spala, takže když najdu město a centrum, trefím tam určitě zpaměti.

Zbývalo jen tam dojet.

Bude tma, bude noc. Budu muset po každé odbočce zastavit, bezpečně zastavit, vesnice tam nejsou, tak sjet na nějakou lesní cestu; rozsvítit si a podívat se kam dál. Napadlo mě napsat si odbočky a čísla silnic na papírek, ale bylo by jich asi patnáct; stejně bych musela zastavovat a dívat se.

Tou dobou jsem přemýšlela a už řídila, abych ujela co největší část cesty za dne. Hrálo mi německé radio, novodobé songy prokládalo německými šlágry s harmonikou; jela jsem si v klídku 140 v nejpomalejším pruhu, krásné, majestátné lesy ubíhaly kolem oken a já se podívala do zpětného zrcátka na děti.

Princezna mě uviděla a hned se na mě zašklebila, aby mě rozesmála, a pak ke mně natáhla ručičku. Vždycky jí podám pravou rukou dozadu, bez dívání; ona se mě chytne a většinou mi ji i políbí a přitiskne ke tvářičce, což mě pravidelně dojme.  Pak jsem přejela pohledem k Juniorovi, který mi od Nintenda věnoval pohled "mám tě rád, mami", poloúsměv; a mrknutí pravým okem.

A pak mi to došlo.

To dítě má čestvoučkých deset let, má problém zavázat si tkaničky a pravidelně zapomíná bundu, aktovku, mikinu, rovnátka.. (volně dosaďte dál). Na druhou stranu, v logice, matematice a podobných věcech je mimo tento svět a prostor.
Znovu jsem ho zafixovala pohledem. Tentokrát mě nevnímal, tak jsem ho vyrušila ze soustředění.
"Tobísku, ty máš rád mapy, viď?" dožadovala jsem se pozitivní odpovědi.
"Moc, mami", usmál se Junior.
Rozhodla jsem se neztrácet čas.
"A už jsi někoho někam navigoval?"
Juniora to překvapilo.
"...nevím co to znamená, mami?"
Vysvětlila jsem mu to, a on zkonstatoval, že to asi ještě ne.
"A chtěl by ses to naučit, viď?" dotírala jsem sladce dál.
"To jo.... " připustilo moje desetileté dítě.
"Tak to je tvůj šťastný den!" rozzářila jsem se vepředu. "Máš stopadesát kilometrů abys to pochopil, než sjedeme na Stuttgart a já budu v háji".

V následujících minutách jsem dítě instruovala aby strhalo igelit z nové mapy a rozbalilo ji. "Teď se s ní trošku seznam, listuj si, a všimni si těch čísel a písmen na krajích. Vidíš?"
Junior viděl. Pochopil okamžitě kde hledat průsečíky; našel si v rejstříku naše městečko a když jsem mu chtěla vysvětlit co znamená "84 A 8" znuděně vzdychl "...já vím, MAMI!!" a našel ho.
Ještě ohromená jsem mu řekla, že zhruba o stránku předtím bude Stuttgart, a já potřebuju někde sjet z té velké dálnice a dojet až tam. Dítě na chviličku zmlklo. Za chvilku se spokojeně ozval. "Stuttgart je velký, viď, mami, tak radši sjedeme tady nahoře. A pak pojedeš na tuhle silnici, tímhle směrem, a pak odbočíš sem. A pak třicet kilometrů a zase odbočíme, a pak to bude celkem blízko".

Seděla jsem vpředu lehce v šoku, z té rychlosti a inteligence, s jakou všechno pochopil. Chtěla jsem jen upřesnit jeho odhad kilometrů, a vysvětlila mu, že tam je přímo měřítko; že může zjistit, kolik kilometrů má jeden centimetr a pro upřesnění jsem s nadšením dodala, že jeden centimetr je jako jeho paleček.
Junior mi věnoval lehce znechucený pohled. "Mami, centimetr je tady označený. Jeden centimetr je pět kilometrů, to vím už od začátku, dávno, takže když ti říkám třicet kilometrů, znamená to, že přejedeme přesně šest čtverečků, takže třicet kilometrů!"

Schovala jsem svůj paleček, kterým jsem tak nadšeně pro ilustraci točila; a následovala už tiše Juniorovo navigování. Ani jednou jsem nezastavila abych ověřila, jestli jedeme dobře a jestli to chápe; a to moje malé, úžasné dítě mě se zapnutým předním světlem navigovalo zezadu a ve tmě bezchybně, precizně a s láskou. A v původní čas jsme opravdu přijeli do našeho městečka a hotelu; a já přemáhala chuť si před ním kleknout a obejmout ho.

Tak až to budeš jednou číst, Tobísku, a budeš velký, tak ti ještě jednou děkuju. Jsi teď můj malý chlapeček, citlivý a zlatý a objevující svět, ale zároveń jsi i chlap, co už teď dokáže rodinu přivést přes kus Evropy někam, kde může strávit klidnou noc. Ohromuješ mě, okouzluješ mě, a i když občas ztrácím trpělivost s tvým zapomínáním (mimochodem, kde máš mobil a carillon???)...jsi neskutečně úžasné dítě a já přešťastná a vděčná máma.

Noc byla klidná, pohodová, a druhý den jsme vyjeli do Francie. Junior zase navigoval, ale jak jsme vjeli na hlavní silnici, už jsem si byla cestou celkem jistá. Nevýhoda zničené elektřiny je ta, že nemáte absolutně nic k zabavení dětí. A tak jsme začali hrát hry. První hry byly hádací, ty miluje Princezna. Ve svých pěti letech dává seriozní hádanky jako "je to velké, žluté, teplé a na obloze" a pak je nadšená, že jsme uhodli.
Hráli jsme i hru na "kdo/co jsem". První se ptal Junior.
"Jsi člověk?" zeptal se a já řekla "ano!" a Princezna na to odpověděla "jsi můj doudou? (čteme "dudu":))))", což je takové až fetišistické zvířátko na spaní. Děti mají svoje "doudou" se kterým spí, jí, všude chodí, nosí za nohu, takže dudu reje hlavou do země a podle toho pak vypadá; a je věčným a tichým společníkem na všech cestách.
Princeznin "dudu" je pejsek, a Juniorův je zase medvídek. Dudu jsem samozřejmě nebyla, ale Princezna se raději zeptala ještě dvakrát.
Pak byla řada na Juniorovi. Sepnul pěstičky u hlavy a za chvilku se šťastně usmál.
"Jsi člověk?" zeptala jsem se. "Jo", odpověděl s úsměvem Junior. "Jsi žena?" zeptala jsem se dál. "Jo", usmál se Junior.
"Jsi můj dudu??" vložila se do toho důležitě Princezna.

Po chvilce přišla řada na Princeznu. Manon zavřela oči, přiložila ručičky k hlavě a zamračeně chvilku přemýšlela. Pak se jí na tváři usadil šťastný úsměv a zavelela nám, že můžeme.
Podívala jsem se na ní vě zpětném zrcátku a zeptala se "... jsi tvůj dudu??"
Princezna otevřela modrá očka ve výrazu absolutního šoku a zaječela "JAK TO VÍŠ??"

A tak jsme hráli a hráli, a já byla nakonec vděčná, že se rozbila ta elektřina, protože tolik smíchu a pohody jsme v autě ještě neměli.
Doma na nás čekal překrásně uklizený byt a ticho, a když jsem procházela ztichlým bytem, uviděla jsem v obyváku dárečky.

Byla tam čokoláda, plná lepku, který patnáct let nemůžu; a vzhledem k tomu že byl dušičkový víkend, na stole stály kytky na hrob. "Byly tam na obalu takové malé černé křížky, to jo", přiznal později po telefonu muž.
Já jsem mu to ale nevyčítala, protože jsem ještě v čechách vybrala krásný věnec domů na dveře; a až u pokladny jsem si všimla drobné cedulky "vzpomínáme".

Ocenila jsem snahu, navíc na tyhle úžasné drobnosti člověk nikdy nezapomene, a taky tam přihodil láhev francouzského, silnéhé, červeného vína se zlatou medailí, která dovedně otupila všechny případné hroty smutku, že jsem zase doma. A tak je nám tu dobře :)

La rentrée 2015/2016, tedy začátek školního roku

nám klepe na dveře, jak se tak vtipně říká.

Melounů v obchodech ubývá, agresivních reklam se školními potřebami přibývá a některá města už ohlásila poslední letošní "marchés des producteurs", což je geniální francouzský vynález který propojuje gurmánství, pospolitost, místní farmáře, trhovce, přátelství, vychutnávání si okamžiku a bůhví čeho ještě.
Vypadá trošku jako běžný trh, ale koná se večer.
Ranní trh je dynamický, nabuzený, trhovci prodávají jako o život, u stánků se diskutuje o receptech a všechna blízká bistra a restaurace jsou obsypaná zákazníky, kteří již nakoupili a teď se věnují rannímu pastisu, sklence jemného rosé a místním drbům nebo novinám (v případě mladších ročníků i telefonům).

Tyhle večerní marchés jsou ale robustní a líné, už z dálky cítíte vůni grilovaných klobásek, vnitřností i domácích hranolek a čím víc se blížíte, tím víc se zesiluje i hluk, směs mluvení a smíchu; a když pak konečně přijdete na místo, uvidíte ohromné množství stolů sražené do dlouhých řad, a s bílým papírovým ubrusem tvořící dlouhé bílé linky, obsypané šťastně vypadajícími hosty. Pokud se vám podaří najít místo u stolu, máte vyhráno; jinak si asi sednete na kamenný most nebo prostě někam na chodník, jako spousta dalších, a nakonec Vám to ani nebude vadit.

Kolem dokola stolů jsou stánky trhovců kteří nabízí to nejlepší co mají -  všechno musí být čerstvé, domácí a lokální. Můžete začít třeba talířkem s fois gras, domácí paštikou a domácí tlačenkou; u dalšího stánku s pekelně dlouhou frontou si v klidu počkáte na talíř čerstvého salátu, protože mezitím si s lidmi před vámi i za vámi popovídáte o všem od počasí, začátku školy až po váš eventuální původ (pokud jako já nejste z Francie, že). Pak je těžký výběr od koho a jaké si vybrat maso; co takhle drůbeží klobásku? Nebo nějakou pikantnější? Kus domácí krůty nebo kuřete? Fronta na obrovský gril kde vám všechno čerstvě upečou utíká rychle, ale
je dobré se rozdělit a vyslat někoho zároveň do fronty na hranolky a na čerstvoučké pečivo; a také pro nezbytnou láhev červeného.

Pokud se vám podaří najít místo u stolu, máte vyhráno; jinak si asi sednete někam na chodník, jako spousta dalších, a nakonec Vám to určitě vadit nebude. Výhoda stolu je kromě komfortu hlavně to, že si sednete vedle někoho. A je dost velká šance, že se se sousedy zleva i zprava začnete pozvolna bavit a hodnotit svá jídla, možná Vás nalákají dát si ještě talíř šneků nebo grilovaných paprik jako předkrm, a s přibývajícím večerem budete dost možná ochutávat ze svých talířů všichni navzájem.
Jako dezert není špatná domácí zmrzlina, makronky nebo i sýr třeba s troškou marmelády; zbytek si pak vezmete domů stejně jako spoustu dalších věcí, které si asi nakoupíte do zásoby.
Odjezd z trhu je jako odjezd od přátel, od kterých se Vám nechce; z příjemného, ovínělého hluku do ticha a chladu. A když tyhle trhy skončí, končí i léto, a nám se, jak se zdá, ten čas už nachýlil.

Návrat do reality znamená i nákup školních potřeb. Juniorova škola nám předá (bůhví proč růžový) papír s vypsanými školními pomůckami. Kromě zoufalého motání po Carrefourech, Casinech a a Hyper-účkách se jako varianta nabízí i předání papírku papírnictví, které všechno nashromáždí a vy jen zaplatíte. Loni jsem se rozhodla jít vlastní cestou a těch pár chybějících věcí ze seznamu nakoupit sama. Během dvaceti minut v oddělení papíru v Hyper-U Corgnac jsem se seznámila s krásnou studentkou z Ekvádoru, která hledala stejně zoufale jako já, a s životem opotřebovanou francouzkou Cristine, ze které táhly cigarety, v rukou měla papírů několik a neustále polohlasem opakovala "...se na to můžu vy****..." Já jsem po dvaceti minutách odcházela spokojená, sice jsem nechápala na co potřebují děti kompas, který jsem musela dokoupit jinde, a chyběly mi dva speciální sešity, ale čert to vem. Sešity juniorovy chyběly asi ještě měsíc a půl, stejně jako "compas", který si přinesl na hodinu matematiky a ze kterého se v překladu vyklubalo kružítko.

Při chystání Juniorových věcí jsem objevila i jeho školní písemky, sešity; a prostě všechno co donesl poslední školní den domů a šťastně to hodil do kouta. Zaujaly mě jeho slohové práce, kde často vystupuje "chlapec z České Republiky jménem Pako"; a jeho písemná práce z biologie, kde se ukázala nějaká předčasná posedlost sexem. Junior na otázku "jak se mění tělo chlapce v pubertě" odpověděl že mu " rostou chlupy a vyrábí spermatozoidy". O ženském těle už ale tvrdil že mu "taky rostou chlupy a připravuje se na přijetí spermatozoidů" a prakticky tou odpovědí vyplnil asi dalších deset otázek.
Kromě toho jeho úroveň angličtiny je příšerná, a to opět dokazuje, že Francouzi by rádi mluvili anglicky, ale opravdu to neumí, tož příští rok zabereme. Asi i díky dvojjazyčnosti a touze stát se slavným youtuberem Junior nadhodil, že bych na něj mohla občas mluvit anglicky a zkoušeli jsme to už cestou do/z Čech. Junior se rozmlouvá rychle a rozkošná Princezna na každou větu vypálí "yeaaaaaaassssss! Gooooood!".

Touha po nabytí slávy, společenského statusu a tisíců fanoušků žene Juniora k potřebě být youtuberem, tedy dávat na youtube (čím dál slavnější) videa. Já ho nechávám žít, také jsem měla touhu být slavná - ve školkovém věku jsem u babičky cvičila s plácačkou v ruce mouchy, které kroužily u lustru a nechápala, že něco tak geniálního ještě nikoho předtím nenapadlo.
Pak jsem se rozhodla proslavit když ne já, tak geniálním bratrem, kterému bylo o šest let méně. Známky geniality nevykazoval, ale rozhodla jsem se, že tam jsou a učila jsem ho zlomky, které absolutně nepochopil. On tedy dodnes tvrdí, že je to tím, že jsem to špatně vysvětlovala; ale já vím své.

Princezna ze školního vybavení nic zvláštního zatím nepotřebuje, chystá se ve svých pěti a půl letech do "grande section", tedy poslední "školkové" třídy a kromě starosti aby ve třídě nebyla Ameli, zákeřná holčička zvláštního vzhledu, a Adélka, bývalá nejlepší kamarádka, nemá žádné zvláštní potřeby ani požadavky.

Byli teď tři týdny s tatínkem, voláme si, píšou mi a užívám si ten čas kdy mám absolutní volno.
Ale až je konečně obejmu a ucítím tu jejich krásnou vůni vlásků a léta, až si dají krupičku a omáčku s knedlíkem,a až se začnou hádat a všude budou nechávat věci, a zároveň mi budou pomáhat tak dojemným a něžným způsobem, až mi budou opakovat, když budu zahánět jejich strachy, smutky a starosti a zametat beze slov všechno co rozbijí, že "takovou hodnou maminku ještě nikdy neviděli" a až Junior prostě jen tak přijde a obejme mě a řekne prostě klidně a s láskou "MAMI..." a až Princezna se bude dlouho tulit a říkat "mám te ráda nejvíc na světě mami, až na sluníčko".. tak to bude teprve ten opravdový život...

Březen, za kamna vlezem :)

V Limoges tedy určitě. Období dešťů je zpět, nemá na nás snad ani rovníková Afrika. Předpověď slibuje, že dešťů si užijeme minimálně týden; ale máme prázdniny a děti mi odjely na týden na hory a pak týden u babičky a dědečka na severu Francie, takže moje maximální starost je jak nakoupit a nezmoknout, případně jak dojít do fitka a nezmoknout.
Začala jsem opravdu znovu cvičit (ano, tleskejte a klaňte se mi!); vážím prakticky stejně, ale poměr svaly:tuk se vyvíjí nějak nepříznivě a rozhodně ne v můj prospěch. Taky gravitace je neúprosná. Tož se budu snažit z toho vytřískat aspoň nějaké reálné maximum.

Děti jsou už týden pryč a ještě týden je čeká. Ve Francii to funguje pro mě extrémně: tak, že jsou buď ve škole nebo mají volno. Ve škole jsou každý den od 8:15 do 16:30; mají sice dvě hodiny pauzu na oběd (abychom věděli, že jsme asi vážně ve Francii a oběd se bere vážně) ale pak opět zasedají do školních lavic a učí se.
Každá přestávka se tráví venku, prakticky za každého počasí, neexistuje přestávka ve třídě. Školní dvůr je napůl romantické místo a la "Malý Mikuláš"; kde všechno vře, běhá, hýbe se, nadává si, špitá a schovává se. Na druhou stranu je to prostě betonový dvůr; žádné zahrady, žádné stromy, žádné vycházky do přírody, ani pro školkové děti.
Družina neexistuje; v 16:30 skončí škola, a kdo si nemůže děti do 16:45 vyzvednout ze školního dvora, vyzvedne si je později v "etudes". Etudes je jednoduše třída, kde děti opět sedí a dělají úkoly do sedmi večer.

Díky tomu jsou všichni Francouzi "fatigue", unavení. Zeptejte se koho chcete a určitě řekne že jako "ca va", jde to, ale je fatigue.
"Co babička?" zeptáte se dál na starou milou paní. "Babička taky ca va", mávne rukou Francouz, "ale jak ta je fatiguee! Ohlalaaaaa".

A protože jsou všichni fatigue, je nutné nacpat do rozvrhu i hodně prázdnin. Prázdniny začínají hned podzimními; které trvají dva týdny. Pak jsou Vánoce, také dva týdny. Ted jsme došli k zimním prázdninám, dvoutýdenním; no a poslední dubnový týden nám začínají dva týdny jarních prázdnin.

Děti, které nemají babičky nebo z dětství chůvy, které je mohou hlídat, pak tráví opět celý den, od půl osmé do sedmi večer ve střediscích volného času, kam jich většina nechce chodit, ale nedá se nic dělat, protože rodiče jsou v práci celý den. Pracují sice o hodinu denně méně než my, ale začnou v devět, na oběd si dají dvě hodiny pauzu, a z práce vyráží nejdřív v šest.
Moje děti jsou samozřejmě pečlivě distribuovány mezi mnou, exem, Českou Republikou a severem Francie, kde mají prarodiče, protože jejich školní systém mě přivádí k šílenství a střediska volného času se v mých očích tyčí jako nápravné zařízení pro delikventy.

A abych nezapomněla, dcerka má jednu svačinu - odpoledne - kolem třetí hodiny. Synově škole svačit zakázali, má snídani, oběd a pak musí vydržet zase do večera. Já jsem podlehla zdravému na.... naštvání a zašla jsem si pro papír od naší milé paní doktorky, že "synův zdravotní stav vyžaduje aby jedl odpoledne aspoň ovoce". Výhoda je i ta, že si všichni myslí, že má asi nějakou příšernou nemoc nebo cukrovku, tak jsou na něj o něco hodnější.

Tož tolik k systému, a teď k životu. Díky babičce a dědečkovi z Jihlavy jsme si užili kráásné prázdniny v Alpách; Junior získal první hvězdičku (Francouzi mají neustále zkoušky a testy, ať chcete v životě dělat cokoliv); Princezna se coby "medvídek" prodrala základy lyžování, my jsme si užívali horský vzduch a krásné výhledy a zrelaxovali se do úplného zenu.

Návrat do reality byl trošku horší (byli jsme všichni fatigue, jak jinak), ale už jsme se zase doplácali k dalším prázdninám. Juniorovi to ve škole pořád jde, trošku teď polevil a nosí o maličko horší známky, respektive body - je to na stupnici od 0-20, a spokojení můžeme být když má 14/20 a víc. Na druhou stranu je tak chytrej a šikovnej a v učení samostatnej (ačkoliv vzít si ráno aktovku do školy je pro něj nadliský úkol); že jsem na něj pořád strašně pyšná a nemůžu si stěžovat. Doma je trošku chaotik, ale má pro mě, vlastně pro nás všechny tolik "klidné lásky" a je s ním taková legrace, že je pro mě pořád zlaté dítě.
Po strejdovi Libčovi (můj drahý, mladší bratříček, který se stal nedávno po dlouhém studiu inženýrem!:) je lehký nerd a zdědil po něm i vlastnosti, o kterých jsem ani netušila že jsou dědičné.

Má svůj mobil, aby mohl komunikovat se mnou i s tatínkem jak sám potřebuje a chce (nutno říct že prakticky nikdy nepotřebuje ani nechce), proto mě překvapilo, když se jednou ozývalo z pokoje neustálé pípání smsek.
Zvědavost mi nedala, a tak jsem po zaklepání na jeho dveře a naťukání kodu prstem na papír pod nápisem "sem nikdo nesmý!! gdo sem vejde bude smutný!" vešla dovnitř a položila dítěti skloněnému u stolu zásadní otázku "Co pořád dnes tak píšeš...?"
"To tatínek..." mávlo dítě rukou. "Se podívej"
Vzala jsem telefon do ruky a se zájmem si přečetla jejich konverzaci.
Začínala dlouhou, milou smskou od tatínka, na kterou dítě odpovědělo zasláním jediné tečky.
Otec se nedal a poslal další sms ve znění "co to znamená chlapečku? přeťukl ses?".
Dítě odpovědělo zasláním písmene "v".
Otec naléhal dál a poslal smsku s žádostí o vysvětlení.
Dítě odpovědělo stručnou smskou "v=vu". Jako že to viděl.
Otec poslal dlouhou smsku s lehkou výtkou a prosbou, aby dítě příště odpovídalo delšími smskami a věnovalo mu trošku času.
Konverzace končila smskou dítěte, na které se skvělo jedno malé, sladké "v".

Vybavily se mi chvíle, kdy jsem se snažila udržovat s bratrem vztah pomocí smsek. Na mé dlouhé smsky, kde jsem rozebírala své pocity, zdravotní stav, aktuální situaci doma, co děti a končila jsem vzletným zvoláním, že doufám, že on se má taky dobře, mi odepisoval "ok".
Pochopila jsem, že naše sourozenecká láska se délkou smsek nikdy měřit nebude, ale nenapadlo mě, že je to dědičné.
A taky kdyby se aspoň někdy sám ozval, tak bych málem nespadla hrůzou do řeky, když mi na procházce před měsícem zazvonil mobil a tam se skvělo bratrovo jméno.
Myslela jsem že jsem sirotek, ale on jen udělal státnice a byl z něj inženýr. Moje radost byla nehranná, jak ze státnic, tak z toho že si vzpomněl i na mě. "Ozývej se častěji!!" nabádala jsem ho na konci hovoru. "Ivi víš jak já to mám.." odpověděl mi laskavě Liborek a rozloučili jsme se. Vím, Liborku, a mám tě moc ráda i tak. Ale proč to musí mít i Junior?

Chodí pořád na rugby, ale příští rok ho chce vyměnit za fotbal. Mně je to srdečně jedno, já jsem typický příklad neambiciozní matky, co se sportu týká. Moje jediná opravdová starost co se sportu týká je aby v něm nebyli příliš dobří. Myslím, že vrcholový sport tělo spíš ničí, často musíte obětovat školu a čas nejistému výsledku; a prostě budu daleko radši když budou dělat sport jako hobby.

Čteme spolu hodně, ve francouzštině čteme Julese Verna a jeho Cestu kolem světa...; v češtině zase Toma Sawyera. To je strašně těžká knížka, má bohaté věty a používá nezvyklá slova, ale baví nás oba moc. Taky hrajeme šachy,  a teď začal hrát přes internet s pradědečkem v Čechách, který býval krajský šampion; tak uvidíme jak mu to půjde a hlavně jak ho to bude bavit dál.

Je pořád tak laskavý a hodný a je s ním neskutečná legrace. Občas se na něj dívám a nemůžu pochopit, že je opravdu můj, že mám tak velké, úžasné dítě.

Princezna je absolutně boží. Je to malý uzurpátor, žárlivec a přitom je tak sladká, krásná a strašně rozumná. Chce si se mnou často hrát, ale připadá mi, že v tom nejsem nějak dobrá. Buď si hrajeme na "paní učitelku", kdy se společně se zvířátky a panenkami účastním výuky, zřejmě  v nějakém výchovném ústavu. Docela často mě posílá za dveře na hanbu, sedět na židli, což mi vyhovuje, protože můžu surfovat na mobilu. Dítě ale rychle pochopilo, že absence jediného živého žáka je pro hru limitující, tak mi rychle odpouští a můžu se vracet zpátky.
Hrajeme si i s panenkami; naposledy mi dala dvě, ke kterým důležitě podotkla že jsou víly, sedla si naproti, odhrnula si vlásky z těch svých krásných modrých očích, držela své dvě panenky a vážně čekala až začnu. Začala jsem nerozhodně s panenkami ťapat směrem k ní, když Princezna protočila panenky a podotkla "Jsou to víly, mami!". Nechápala jsem dál, tak mi dítě vysvětlilo, že "když můžeš letět, nemusíš chodit!".
Vzletěla jsem s panenkami do vzduchu a chvíli tam kroužila. Princezna mi důležitě zašeptala "teď mluv!!!" V tu chvíli mě naštěstí zachránil Junior, který projevil touhu pokračovat ve hře, protože "chtěl i u tatínka, ale vyhodili ho".
Jsou věci, které spolu ale děláme rády a jdou nám. Hodně čteme, vždycky se o mě opře a poslouchá. Spoustu knížek už umí skoro nazpaměť, je to taková poctivka, organizovaná holčička; takže odmítá vynechávat jakoukoliv část knížky. V "Palečkovi" čteme tedy i všechny grafiky, techniky, a to že knihu vyrobil "Grafobal, a. s. Skalica" nezapomenu už nikdy.
Ráda se taky maluje, lakuje si nehtíky, dvakrát jsem jí natočila vlásky - jednou doma a jednou když jsem jí vzala na Labutí Jezero.
Je to asi deset dnů, byl tady balet ze Saint Peterburgu. Podařilo se mi sehnat levně dva lístky té nej kategorie a nakonec jsem se rozhodla, že sebou vezmu Princeznu. Junior už na baletu byl a Tomáš o něj velký zájem nejevil (lebo tam behaju chalani v elasťákách), a tak jsme se vypravily spolu.
Měla krásné šaty, natočené vlásky, čelenku v hlavě, dokonce i lesk na rtech a navoněla jsem ji mojím parfémem. Zářila jak malé slunce; nesla se jako opravdová Princezna, byla tak krásná a tak šťastná až mě to dojímalo, což ona pozná - před začátkem představení mě chytila oběma rukama za obličej a řekla "úplně se ti chce plakat jak jsi se mnou štastná, že?"

Orchestr i balet byly absolutně dokonalé. Šeptala jsem Princezně příběh, o narozeninách prince, o zakleté Odetě, o zlém čaroději. Princezna poslouchala; zezačátku dirigovala celý orchestr a sledovala s napětím balet, jen občas vzdychla jak je to "klásné".
Pak byla u mě na klíně a sledovala představení tak klidně, tak hrozně klidně.. dokud se orchestr neztišil na minimum a do nastálého ticha a marného rozhlížení prince Sigfrieda se rozléhalo jen tiché chrápání mojí dcery. Balet nabral naštěstí rychle spád, orchestr basoval a já jsem balila. Konec uvidíme až se vrátí zase za dva roky.

Hodně ráda taky maluje a vytváří věci. Já jsem na to tak strašně nešikovná, ale snažím se pomáhat a chválit. Moc jsem nechválila jen minule, když ze školky přinesla jakousi věc, oblepenou černou páskou, která ze všeho nejvíc připomínala nějakou podivnou skoro latexovou sexuální pomůcku. Ukázalo se, že je to mikrofon. V této souvislosti a před naším příjezdem do Čech upozorňuju, že si stále myslí, že malá pizza je pička. Snad ji to s rozvojem slovní zásoby zase přejde; takhle nás zaskočila už loni když se svěřila v Čechách přátelům že "já mám malou pipici a maminka má velkou pipici". Naštěstí se brzo ukázalo, že mluvíme o čepicích a konverzace se zase plynule rozběhla.

Teď už tenhle román pošlu; a vrátím se k plotně. Vzhledem k hubnoucím pokusům je třeba dát pozor i na stravování; tož mi držte palce! :)

Je prosinec..

a nějak nerozumím tomu, že to opravdu tak rychle uteklo. Žádné Vánoční šílenství se u nás doma nekoná, jako vždycky mám většinu dárků už mnoho měsíců pohromadě (protože dárky se nenakupují na poslední chvíli "abych něco měla" ale "abych udělala fakt radost"!),s cukrovím to nijak nehrotíme, co stihneme, to bude, a Vánoční úklid jsem naprosto vyškrtla ze života, a jsem šťastná.
Cukroví peču většinou za asistence dětí, Princeznu to baví o dost víc, asistuje mi v červené zástěrce se sobem, odhrnuje si důležitě vlásky z tváře a je pak celá od mouky; a chce dělat prostě VŠECHNO sama, takže cukroví je nepravidelných tvarů i velikostí, ale dělané opravdu s láskou. Juniora to bere už o něco méně, většinou se brzo pohádají a dítě odchází zpět k mobilu, legu nebo svým vlastním, hlubokým myšlenkám.

Učí se pořád tak bezproblémově a stejně tak bezproblémově začal sám hrát na klavír. Vytáhli jsme klávesy, ukázala jsem mu tři písničky - dvě jednoduché a finální "Pro Elišku" .. a on se ten den naučil ty dvě jednoduché a do tří dnů i tu Elišku. Slyší rytmus, melodii, tóny.. tak se ted pokoušíme najít učitele na klavír (kteří jsou soukromě pekelně drazí) a příští rok se ho pokusíme dostat na konverzatoř. Funguje to tady jinak než v Čechách, dostat se na klavír je prakticky nemožné - je potřeba přijít v jediný den někdy v červnu s kompletní složkou (pokud zapomenete jediný papír o národnosti, škole, bezinfekčnosti, způsobilosti...tak jste skončili) a vystát frontu. Otevírá se v devět, pokud přijdete v sedm ráno, místa na klavír na Vás asi už nezbydou. Už teď s exmanželem chystáme strategii, jak zařídit, aby naše dítě přijali.

Přítelkyni má stále stejnou - brýlatou, kudrnatou a miloučkou Leu - chodí s ní už čtvrtý rok, baví ho věda a matematika a má úžasnou, úžasnou paní učitelku.
Loni měl paní učitelku, která prošla tréninkem gestapa - děti tloukla, tahala za vlasy, občas museli ležet hlavami dolů na lavicích a nemluvit. Ve Francii se bohužel nedá jen tak někdo vyhodit, takže ředitelka to pojala tak že "komu se to nelíbí, může si hledat jinou školu". Na paní učitelku pak podali i trestní oznámení, čtyři žáci opravdu odešli a v této atmosféře si učitelka zvýšila dávky léků a my jsme se modlili, aby ty děti v návalu vzteku nepodřízla. Což se nestalo. Juniorovi spadl kámen ze srdce a jen jsme doufali, že letos to bude o dost lepší. A to se stalo.

Když ta dobrá žena na můj dotaz "Co Tobík...?" překvapeně vykulila oči a řekla že je zlatý, začala jsem zase volně dýchat, a když mi pak položila ruku kolem ramen a dodala "je to chytrej, skvělej kluk, ale upřímně Vám řeknu, že píše jako prase!" .. chtěla jsem ji obejmout. Takže máme upřímnou, spravedlivou a laskavou paní učitelku, která s dětmi navíc chodí do domova důchodců - do stejného, kde my máme "babičku". Ale o tom zase někdy jindy.

Ve Francii se všechno chystá na Vánoce. Nemyslím teď dárky a hračky, ale především potraviny. Vánoce, to je gastronomická oslava, slavnost všech chuťových buněk, a ochody se předhání v nabídce šampaňských, foie gras, krůt, perliček, humrů, mořských plodů, sorbetů, "kanapek", což jsou takové malé jednohubky; a exotických druhů ovoce.
Francouzi berou jídlo vážně; to jsem zjistila už před léty v Provence. Rodiče odjeli s Juniorem na výšlap do kopců a já vzala Princeznu a namířily jsme spolu na trh. Holčice byl rok a půl, vcelku způsobně hačala, na podzim bylo krásných asi dvacet stupňů a já nakoupila pár sýrů, ovoce a pak jsem se zastavila před pánem, který prodával malé salámky. Jsou tady na každém rohu, doplněné o kousky pepře, kousky hřibů, v některých můžete cítit i fíky, divočáka nebo třeba oříšky. Pán byl mistrem svého řemesla, nabízel kolemjdoucím kousky na ochutnání, vychvaloval svoje zboží a špičkoval se s kulatou paní vedle, která prodávala nugáty a makronky.
Rozhodla jsem se vzít pár na ochutnání; a přišla jsem blíž. Pán zazářil, obdaroval mě prkýnkem s kousky na ochutnání a já poprvé zaváhala. "Není tam mouka, prosím Vás?"
Pán svraštil tvář a naklonil se blíž: "Co prosím?"
Zkontrolovala jsem pohledem dítě v kočárku a nahnula se přes pult "Jestli tam není náhodou mouka!"
"Mouka??" zarazil se pán a váhavě přejížděl pohledem po mně i Princezně.
Nechápala jsem čemu nerozumí, ale řekla jsem si, že třeba není místní.. třeba používají pro mouku jiné slovo.
"Víte", nabrala jsem dech "když chcete upéct třeba chleba...potřebujete vodu, kvásek, sůl..." vypočítávala jsem, a pán zamyšleně přikyvoval... "a mouku!"
"To ano", souhlasil se mnou pán a k davu rozesmátých vesničanů rozšafně dodal "ale tohle není chleba, to jsou salámky!"
"No právě!" rozzářila jsem se. "Tak jestli v nich není taky mouka!"
Pán zbledl.
"V mojich.. salámcích???? MOUKA????? Kdo Vám to řekl? Ona?" - ukázala ostrým nožem na trhovkyni, která si utírala slzy smíchu.
"Jak si to vůbec můžete myslet! To je čisté vepřové! Ochutnala jste to někdy vůbec?"
Nezmohla jsem se na žádnou odpověď. Pán do mě před vesnicí natlačil ochutnávku snad všech salámků, a abych ho uklidnila, koupila jsem aspoň osm malých domů.

A abych se dostala také k Princezně: je teď tak roztomiloučká. Každý večer se dlouho loučíme, a když pak odcházím volá na mě "Dobrou mami! A paaaapaaaa!". Ze školy občas nosí dárečky od kluků, co jsou do ní zamilovaní. Když jí Nathan věnoval krásnou sponku a já jsem se divila, vysvětlila mi že "kluci by se měli snažit a nosit dárky mami!".
Svému harému také dává pravidelně pusinky, a říkala že paní učitelka "se tomu jen směje" (což chápu).
Nathánek ji ve sfředu pozval na oslavu narozenin, tak se moc těší. Chtěla mu namalovat dopis, stejně jako Willovi, který narozeniny už oslavil, a přála si tam napsat "joyeux anniversaire nathan". Napsala jsem to na čistou čtvrtku, princezně to přepsala, pak mi to donesla a strašně se rozplakala.
"Co je koťátko", uklidňovala jsem jí, "máš to moc krásný!"
"Já jsem to spletla" hořekovala holčička "to mělo být pro Willa!"
"Vždyt to máš jedno... Willovi uděláš jiný!"
"Ale Will je černej mami" rozplakala se ještě víc a já rozbalila obrázek. A opravdu, vedle "joyeux anniversaire Nathan!" byl krásný chlapeček, černý jako bota.

"To by se ti v Čechách nestalo..." vrtěl přemýšlivě hlavou Junior z postele.
A má pravdu, ten chlapec :)

Mikuláš...

Dnešní plán byl jednoduchý: přežít. A taky uklidit byt, nachystat nějaké jídlo tetě Zuzce, která hlídá zítra smráďátka, vydrhnout koupelnu, záchod, párkrát naplnit pračku, udělat si oběd. Zároveň koupit náplň do vaku na polohování novorozenců, vyzvednout stromeček a nákup v Chronu, zajet s odpadky do dechetrie, odpoledne vyzvednout děti, poslat balík do Čech, a protože zítra fotím v Bordeaux, tak nabít foťák, vyprázdnit karty, nachystat všechny norovozenecké sračičky, od deček, wrapů, háčkovaných kalhot, pletených čepiček, až po proutěné hnízdečko a estetický koš na prádlo. Kdybych si to takhle napsala už včera, dost možná bych to nenechala všechno na jeden den. Ale včera je včera a dnes je dnes, že.

Ráno jsme vyhodili děti ve školách a vyrazili s odpadky. Cestou jsme minuli překrásný zámeček, seděl za krásnou příjezdovou cestou lemovanou platany , taková větší, luxusnější vilka.
"Nekoupíš mi ho??" škemrala jsem, "Nekoupím, ale můžeme ho obsadit" navrhl mi

Se stromeček v kufru jsme zastavili o pár kilometrů dál, v obchodě s koberci, látkami a doplňky. Prodavačka se zády průměrného černého vzpěrače odložila čtyřtunový koberec a neochotně nás přivedla na místo, kde po zemi vesele poskakovalo pár bílých kuliček a v dřevěné ohrádce čekaly pytle s polystyrenem. Podívala jsem se na ně a nervozita opět vzrostla. Čtyřicet litrů obsah. Dobře, ale pán co mi prodal polohovací vak hovořil v jakýchsi úplně jiných jednotkách!

"Tatínku? Neruším??" vytočila jsem bleskově číslo do Čech. Kdo jiný než muž který ví co znamená 3/8 litru mléka by mě mohl zachránit, že. A navíc, každý tatínek je přece hrdina.
Nerušila jsem. Stručně jsem nastínila, že na naplnění pytle o obsahu 0,2 metru krychlových potřebuji koupit blíže neurčitý počet pytlů s polystyrenem o obsahu 40 litrů. Tatínek mi řekl, že pět. "A to je nějaká soutěž??" dodal se zaujetím.

Nebyla. Jeden pytel se sypal. Prodavačka ho vyměnila a s úšklebkem sledovala poskakující kuličky po zemi. "Tak si to zameť, ne..." poradila jsem jí v duchu a vyběhli jsme ven, do chladného prosincového vzduchu.

Doma jsem vynesla tři pytle polystyrenu nahoru. Teď ještě béžový, zatím beztvarý vak...a začala jsem přesypávat.

Dostavil se hluboký pocit klidu. Proč si to neužít? Kuličky na zemi vypadaly jaké malé sněhové závěje, stromeček čekal v garáži, Mikuláše pro děti jsem nachystala...dala jsem si vodu na čaj a sypala dál.
Kuliček na zemi přibývalo a pocit romantiky vzrůstal. Spousta jich zůstala roztomile uchycená statickou elektřinou na průhledných sáčcích, a tak jsem je roztrhala, vytřásala ven co šlo a fascinovaně sledovala jak se pořád drží při sobě a pohybují se společně směrem dolů. U čtvrtého pytle už jsem sypala dovnitř i vedle, však čert to vem, pak to zametu!

Před otevřením pátého jsem se rozhodla dostat dovnitř závěje.
Byl to i strategický tah, když se vrátí muž, uvidí to čisté, pracovní prostředí, po obědě uklizeno, na zítra uvařeno, hotová Rettigová, a navíc jsem tu práci zvládla sama, s úsměvem, s čajem u ruky a s dokonalým make upem. Všechno bylo skvělé až na jednu věc. Ty kuličky z pekla.

Pokoušela jsem se je zametat. Obalily smeták bílým závojem a stejně tak lopatku. Místo aby vytvářely hromádky, lepily se mi na ruce, při každém pokusu o nametení na lopatku odskakovaly i třicet centimetrů daleko. Zpočátku mi to přišlo fascinující, ale když jsem se podívala po obyváku, zaplaveném tou bílou katastrofou, měla jsem dost nepříjemný pocit v žaludku.
Diskrétně jsem si došla pro vysavač. Pekelné kuličky se nalepily po celém vnitřku vysavače, kolem filtru, ale na vysypání skoro žádné nebyly. Ty co v plastové nádobce byly, zase vysypat nešly. Držely uvnitř tou milou, statickou elektřinou a se slzami s očích jsem je aspon vypláchla.

Třicet kuliček plavalo v umyvadle, tři sta se vysypalo z hubice vysavače a další tisíce tiše ležely v našem pocukrovaném obyváku. Díky vzduchu z vysavače se dostaly i na původně odlehlá místa, a moje pokusy o samosběr, zametání i další vysávání je jen rozesílaly dál a dál.

Nakonec jsem je v jakémsi záblesku inteligenci pokropila vodou. Kropila jsem jako kdysi dávno venkovské dívky prádlo, velké kapky, a všude, pokropila jsem většinu obyváku, opláchla jsem smeták i lopatku a po hodině snažení se kuličky konečně daly dát zamést. Připadala jsem si jako naprostý genius. Zbavila jsem se většiny pohromy, zbytek navlhlých kuliček už se dal vysát.


Děti měly z Mikuláše tu pravou, dětskou, nefalšovanou radost. Junior se sice nejdřív politoval, protože " jsem spadl na beton a rozbil si koleno a roztrhl kalhoty. Nejdřív jsem neplakal moc, ale když jsem viděl ty kalhoty tak trochu a když jsem viděl tu krev, tak to už jsem brečel fakt dost mami!", ale čokoládka a mandarinky ho nakonec rozveselily. Princezna vesele prskala čokoládu do balonků a volala děkuji Mikuláši

Před Halloweenské zápisky...

Podzim ve Francii pořád není opravdový podzim, rozbíhá se sice do spousty teplých barev, ale počasí se drží na solidních minimálně dvaceti stupních, slunce nehřeje, ale pálí, a díky tomu, že máme dva týdny prázdnin, ani nevíme, že je ráno chladněji.

Jako náznak nadcházející zimy a blížících se Vánoc (které Princezna zuřivě odpočítává, co jí počty a la Kopčem stačí) dorazil první vánoční katalog. Junior si pragmaticky vybral tři věci, vcelku drobnosti, zatímco Princezna to pojala ne jako "co si přeji k Vánocům" ale jako "co ještě nemám". Zaškrtala proto v podstatě veškerou předraženou i slevněnou nabídku vánočních radostí; a většinu "dálešků" tedy Ježíšek vybere sám.

S Ježíškem máme dost problém. Ne že by nám to holé novorozeně něco provedlo, nenosilo dárky nebo snad děti nějak nezvládaly vzít v potaz existence Jezulátka i Pere Noela najednou; problém je úplně jinde. Junior stále věří. Jeho dětská, neotřesitelná víra, jeho jiskřičky v očích mu nesebraly ani děti ve škole, které mu samozřejmě řekly, jak se to doopravdy s tím Pere Noelem má.
"Já ti věřím mami" položil mi bezelstně ruku na rameno, když jsem nenápadně v září vyzvídala co děti a Pere Noel. "A taky by nemohl zvládnout zazvonit zvonečkem když v tom obyváku nikdo není!" dodal radostně a já proklínala všechny své pletichářské akce, kdy jsem stáhla zvonění zvonečku do počítače a ten se spustí až po jisté pauze, kdy se dospělý, po pečlivém umístění dárků na svá místa, už dávno vrátil do rodinného kruhu.

Jeho vírou neotřásly ani loňské Vánoce. Děti byly u jídla jak z reklamy, všechno do nich spadlo jako Němci do krytu; a tak jsme se odebrali hrát společenské hry, aby Ježíšek mohl v klidu přijít.
Mně se nechtělo přenášet horu dárků prakticky ve tmě z vymrzlého balkonu pod stromeček, rozsvěcet svíčky a pak je na poslední chvíli předělávat, aby nechytl stromeček a pálit si u toho ruce voskem. A tak jsem ráda roli štědrého dítěte přenechala muži.
Muž zmizel, zanedlouho přišel s tajemným úsměvem a svěřil se mi, že i otevřel okno jak Ježiško odešel. Děti se naštěstí - ač v absolutní tmě - hrnuly k dárkům, takže mou poznámku, že Ježíšek sice otevřel okno, ale zapomněl zapálit svíčky a prskavky, stejně jako mužovu jadrnou odpověď, naštěstí přeslechly.

Když se po hodině nějakou strašnou technickou chybou znovu pustil vánoční zvoneček; Junior vypadal trošku překvapeně, ale ani to bohužel jeho vírou neotřáslo. Tak uvidíme co letos.



V podzimní Francii nám začíná spousta gastronomických orgií. Přes kaštany, vína, jablka a mošty,přes dýně, nejen na zítřejší Haloween, se vždycky dostaneme k ústřicím. 95% ústřic evropské produkce pochází právě z Hexagonu (tak se říká Francii, kdyby náááhodou někdo nevěděl), takže je jasné, že to není jen tak. Ústřice opravdu mají chutnat jako "když políbíte moře na ústa", mé pocity byly zezačátku podobné těm, když jsem se topila v moři, ale k té chuti se musíte projíst. My budeme mít šanci v sobotu v Solignacu, kde bude ohromný svátek ústřic a vín. Já už preferuju jednoduchost, žádný citron, žádný pepř; jen ta slizko-slaně-sladká (ted jsem nikomu chutě neudělala, je mi to jasný) pochoutka v luxusním kamenném obalu.

Minule byl k ochutnání maličký dortíček, původně dort ve tvaru puku, vyvedený místním sponzorem cukrářem, pečlivě rozkrájený na malé kousky, lákající k ochutnání drobným světlým piškotem, vysokou čokoládovou pěnou a tenkou polevou. Princezně upadla po překonání prvních schodů čokoládová čepice z dortíku na zem, kde ji okamžitě rozšlapali kolemjdoucí a holčička se zoufale rozplakala.
Zacpala jsem jí pusu zbytkem svého dortíku (sice nesmím mouku, ale v čokoládě prý nebyla, takže díky mé vrozené žravosti jsem si jeden vzala a ojedla vršek) a připomněla jí, že nahoře si sedne a dopapá svůj zbytek. Nedopapala. Spadla na třetím schodu a rozdrtila korpus dlaničkou na světlou hmotu. Plakala, ale vyjídala rychle ze země zbytky dokud jsem ji neodtáhla. Vrozená žravost bude asi opravdu vrozená.

Přicházející podzim a také rozuzlení: kdopak se stal vítězem soutěže o nejhezčí květinovou výzdobu? :)

Po sobotní party s hokejisty bylo jasné, že dnešek bude ve znamení odpočinku. Sice jsem se účastnila jen jako řidič, ale ponocování do tří ráno už nějak přestává být v mých silách.
Pozitivní byly dvě věci, jednak že nejmladší (šestnáctileté) hokejky nepřišli, tudíž jsem neměla tendence je posílat kolem půlnoci spát; a taky přišla přítelkyně asistenta trenéra, které je asi 45 let - a tím jsem se katapultovala z nejstarší zúčastněné osoby na druhou nejstarší zúčastněnou osobu.
Všichni byli milí, pivo teklo proudem (a to doslova), hudba hrála tak, že jsem do půlhodiny ochraptěla a nejroztomilejší byl Rus Sergei, který v roli náhradní maminky stavěl rozkopnuté lahve zpátky na svá místa a trpělivě vytíral místa politá pivem.
"Je to můj domov!" vysvětlil mi hrdě a v jako jediný v ponožkách opatrně vytíral další pivní kaluž "a stejně to tu zítra budu muset uklidit".

Ráno (=v poledne) jsme se vzbudili do překrásného podzimního dne; posnídali jsme rizoto s kozím sýrem a červenou řepou, kterou muž zamíchal už do rizota, a získalo tak zvláštní růžovou barvu; a vyrazili jsme i se psem ven. Tekila šílela štěstím a my se brodili zaschlým bahnem, povídali si a sbírali šípky, ostružiny, a další spoustu plodů, které ani neznám.

Stáli jsme u keřů, trhali ty tmavě rudé, silné bobule, slunce hřálo a všechno bylo tak barevné a syté. Muž idylku tak neprožíval, protože šípky ozaj musel trhat ve škole povinně; tak jsme nabrali něco do vázy, tolik šípků co zvládl s úsměvem a pro zbytek půjdu s dětmi :)

A abych nezapomněla na události minulého týdne, hlavní akcí se stalo předávání cen za květinovou výzdobu. Junior kvůli tomu vynechal šachy, Princezna to moc nechápala, mně celá ta situace připadala veselá a muž to mlčky snášel.
V úterý večer jsme zastavili v místě konání a už od auta jsme viděli velkou prosklenou halu, kde se celá sláva měla konat; asi dvacet židlí bylo obsazeno zvláštními postavičkami.
"Zatím tam jsou jen postižení", konstatoval muž a vešli jsme. Nebyli to postižení, byli to ostatní účastníci soutěže. Druhé nejmladší účastníci bylo asi svěžích padesát, zbytek se rekrutoval z předválečné doby (a to možná i z doby před první světovou válku).
"Je to tu jako v mauzoleu" opřel se muž o zeď. "...mohl jsem být doma, na gauči, a ja jsem v pravěku!"
Důchodců přibývalo.
"Mami, ty lidi jsou tu nějaký divný" chytil mě Junior napůl vyděšeně a napůl pobaveně za ruku. "Pán přede mnou je strašně tlustej a pán za Tebou nemá nohu!"
Vyhlašování díkybohu začalo docela rychle. Prvních cen bylo celkem devět, za různé sektory. za zahrady, balkony, i okna; na první dvě vyslovená jména ale nikdo nereagoval.
"Asi už zemřeli" zašeptal mi muž; a než jsem se mohla začít smát, vyhlásili naše jméno. Stařík držící dost těžkou květinovou vazbu vyšel do popředí, dal mi dvě pusy, kytku; důchodci nám zatleskali a my jsme po deseti minutách, kdy jsme se snažili tleskat ostatním s úlevou sbalili rozjívené děti i věcnou cenu a odjeli domů, na gauč, k hokeji a pivu.

Kytka vypadá krásně, váží asi pět kilo; mám jen dva dotazy: Jak ji mám zalévat, když to po tom mechu stéká všechno ven; a jsou ty papriky jedlé? Ráda bych to na někom vyzkoušela, ale mám tady všechny ráda :) 

A abych soutěží nebylo dost (ačkoliv já jsem opravdu TAK nesoutěžní typ, všichni učitelé tělocviku by mohli vyprávět:) tak ještě asi týden - do 19.10.2014 pro mě můžete hlasovat na Blogerce Roku-

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy/http-zfrancie-blogspot-com

Díky!